Rozhovor: Zero waste vs. šest dětí

Upřímný rozhovor s mámou šesti dětí, ekoložkou a obuvnicí Zdenkou Proškovou.



Je to celkem kuriózní. Nikdy jsme se nepotkaly. Narazily jsme na sebe virtuálně - ve facebookové debatě na téma "životní náklady početné rodiny". Spojovalo nás stejné přesvědčení, a sice že je možné neutrácet a přitom si dopřávat kvalitu. A tak v 21. století někde v prostoru nul a jedniček mezi opačnými konci republiky vznikl tento rozhovor.


Zdenka je mámou šesti dětí, která po večerech vyrábí barefoot boty. Její rodina žije z jednoho učitelského platu a rodičovského příspěvku. Pro mnohé z nás známý scénář. Zdenka zastává názor, že i s omezeným rozpočtem je možné živit rodinu zdravými a kvalitními potravinami a neprodukovat přitom nadbytečné množství odpadu.


Zdenko, jak vypadá Vaše nakupování?

Usilujeme o zero waste a podporujeme lokální i bio produkci.

Nenálepkujeme se coby ekologové, bezobaláči apod. Jen se snažíme přemýšlet, než něco koupíme. S manželem jsme oba zaměření na malou spotřebu - vyhazujeme minimum věcí, rozbité opravujeme. Máme velkou zahradu a sad, pěstujeme zeleninu, ale moc úspěchu nemáme, protože žijeme v lese a slimáci se nám o sklizeň postarají dřív, než něco vyroste. Ale sad plodí, takže alespoň ovoce máme svoje. K tomu sklízíme byliny a plody v přírodě. Využíváme co jen jde a snažíme se neškodit.

Já jsem vystudovaná ekoložka, takže tímto směrem tíhnu odjakživa a vedu k tomu celou svou rodinu. Ale život je cesta, takže máme za sebou i dobu, kdy jsme neřešili co kupujeme. Hlavní bylo, aby to bylo rychlé, bezproblémové, snadno přístupné.


Perličkou je, že před dvaceti lety jsem založila obchod s biopotravinami, které jsem si pro nedostatek zájmu veřejnosti nakonec snědla sama...


Od té doby v každém mém nákupu byla alespoň jedna bio položka, jako podpora. Nyní je těch bio většina. A když nás přestalo bavit neustále vyvážet odpadky, postupně se přidalo i bezobalové nakupování."


Jak je možné finančně utáhnout stravování tak početné domácnosti v bio kvalitě?

Bezobal a bio kvalita nám dřív připadala jako sci-fi. A i když jsem to odjakživa podporovala, měla jsem za to, že si nemůžeme dovolit kupovat to ve velkém. Ale po pravdě, když člověk nejde do marketu, ale nakoupí v "bezobalu" nebo na trhu prostě to, co tam je, drogerii si vyrobí a nekupuje kraviny jen proto, že to je in (třeba lahve na pití, sklenice na potraviny...) ale použije, co má doma, tak zjistí, že výrazně ušetří. Protože kupuje opravdu jen to, co potřebuje. A nakonec zjistí, že potřebuje mnohem méně.

Akorát je to časová investice, protože tady už nejde tak snadno vařit s polotovary. Člověk musí jídlo dopředu promyslet a jídelníček v zimě třeba trochu "očeše".

Vzpomínám na doby, kdy jsme měli dvě děti a kupovali co týden 24 krabic mléka. Teď koupíme dvě skleněné lahve za 14 dní. Děti jsou od té doby výrazně zdravější.


Takže se Vám daří žít bez odpadu?

Ale tak u nás to také není 100%. Když jde nakoupit manžel, je to trochu někde jinde, ale pracuje se na tom. A o tom to je. Nevzdávat se a nenechat se uondat. A pokud se jednou nezadaří, tak se nehroutit a nevzdávat to. V našem světě asi nikdo nedokážeme být zcela zero waste, i když u nás doma už třeba směsný odpad nevzniká. Nicméně plasty útočí ze všech stran. A i když je upcyklujeme, recyklujeme, předáváme dál, stejně člověk pořád něco někam tahá a třídí.


Nevzdávat se a nenechat se uondat. A pokud se jednou nezadaří, tak se nehroutit a nevzdávat to.

Jak máte doma rozděleny role?

Manžel vydělává, chodí do práce, tedy jak my říkáme "loví mamuta". Na mě pak je, abych toho mamuta zpracovala do jedlé formy.

Nákupy obvykle obstarávám já s dětmi. Vybavíme se pytlíky, sklenicemi a jdeme.

Vařím primárně já. Manžel dělá snídaně o víkendech. Večeře, které během dne připravím (polévka...), ohřeje.

U nás nejsou práce rozděleny na mužské či ženské. Tím, že žijeme v lese, musíme oba zvládat obojí. Já jsem schopna pokácet, přitáhnout, rozřezat a naštípat strom, manžel je schopný uvařit oběd. Sice půjde pravděpodobně o kaši s volským okem, ale zvládne to. Děti obstaráváme spolu, učíme doma, takže se dělíme i o jednotlivé předměty dětí.


Plánujete nákupy dopředu?

Už moc neplánujeme. Za ty roky máme zažité, co si můžeme a nemůžeme dovolit. I když slovo dovolit je takové hloupé, nevnímáme to tak. Půjčky si nebereme. Pokud si chceme něco koupit mimo běžný rozpočet, tak na to prostě našetříme. Jediná půjčka je hypotéka. Snažíme se ale plánovat jídelníček a předem si píšeme nákupy potravin. Snažím se vyrážet do "civilizace" co nejméně, takže když už tam jedu, spojím maximum věcí naráz. Napíšu si harmonogram a objedu všechno postupně.


Kdybyste mohla poradit svému mladšímu já, co byste si řekla?

Víc bych si věřila. Asi je toho hodně, ale snažím se z chyb poučit a už je nedělat. Na druhou stranu jsem pyšná, že jsem si vždy dokázala uhájit látkování, nošení, bezplenkování, přirozené porody, domškoláctví, život bez televize, veganství... Je toho hodně. A jsem šťastná, že můj muž mě ve všech mých výmyslech podporuje.


Na co jste hrdá?

Hrdá? Na své děti, svou rodinu, že jsou schopni přemýšlet nejen o sobě a nevadí jim být odlišní.



0 zobrazení
hajdyLOVE.png

© 2018 Veronika Hajdyla