Rozhovor: Samozásobitelství v důchodu a hospodaření v dobách minulých

Rozhovor s paní Janou Hruškovou o pasení krav, totalitním zemědělčení, zeleninových záhonech, a pokoře k životu i půdě.



Živě si vzpomínám, jak jsem poprvé zahlédla naši sousedku "v akci". Drobná postava s rovně střiženým mikádem bílých vlasů si to rázovala po zahrádce s kosou a v mžiku tímto banálně prostým nástrojem vytvořila na dvorečku u domu anglický trávník. Jen tak. Prostě obyčejnou kosou.

Později jsme zjistili, že tato dáma je neuvěřitelně činorodá a houževnatá osoba. Evidentně se vzpírá všem fyzikálním zákonům stárnutí a ve svém úctyhodném věku obhospodařuje tři sta čtverečních metrů zeleninových záhonů, pětisetmetrový ovocný sad a chová hejno slepic.

S tím, co vyprodukuje, si paní Hrušková vystačí. Ani přes zimu díky svým zásobám téměř nekupuje ovoce a zeleninu.

Je mi ctí, že tato kouzelná skromná žena souhlasila s rozhovorem.


Paní Hrušková, kdo Vás vedl ke vztahu k půdě?


Pěstování zeleniny i květin mě zajímalo od dětství. U spolužačky jsem si ráda prohlížela knihu „Zázraky na záhonech“ a přála jsem si mít takové záhony. Maminka se zabývala spíše chovem. Mívali jsme slepice, husy, kozy a prase. Měli jsme jen malou zahradu a malý vlastní pozemek, něco pole jsme si pronajímali. Tam se pěstovaly brambory, pšenice, krmná řepa a pícniny. Do polních prací byl zapojen i tatínek, který byl stolařem u firmy Jelínek a dojížděl vlakem nebo i na kole do Valašského Meziříčí. Musela jsem pomáhat také já s mladší sestrou. Informace o pěstování zeleniny i květin jsem získávala hlavně z časopisů a knih. Zelenině jsem se více začala věnovat až po odchodu do důchodu v roce 1996.


Jak se hospodařilo v malém v době totality?


Nějaké problémy s drobným hospodařením za totality jsem nevnímala. Jen na porážku prasete muselo být povolení a vzpomínám si, že jednou se u nás zabíjelo i „na černo“. Pracovalo se většinou jen s motykou a kosou. Těžší to měli zemědělci, vlastníci větší výměry pozemků jako například manžel mé starší sestry, která se přivdala na nedaleký statek. Když jí bylo třicet, manžel onemocněl a po osmi letech bezmocnosti zemřel. Byly povinné dodávky produktů, které skončily až okolnostmi vynuceným vstupem do JZD. Tehdy se zeleniny moc nepěstovalo. Příjmy v JZD byly velmi nízké, proto bylo nutné vyprodukovat co nejvíce z povoleného záhumenku. Na zahrádce se pěstovala jen mrkev a petržel a na poli zelí, brambory, pícniny a obiloviny. U sestry byl větší sad. Sestra byla selka tělem i duší. Vždycky říkávala, že ten vztah lidí k půdě a k hospodaření pokazili komunisté kolektivizací. Při senoseči i o žních jsem na jejich statku vypomáhala i já a hlavně tatínek. V roce 1957 jsem u ní strávila téměř celé prázdniny. Pásávala jsem na provazech čtyři dojnice.


Jak se pasou dojnice?


Krávy jsem pásávala už v roce 1956, to mi bylo necelých 15 let. Tehdy ještě nebyly elektrické ohradníky. Kdo měl krávu, uvázal ji k zatlučenému kůlu, který se pak posunoval. Statek mé sestry byl postaven ve svahu a nad zahradou měl velkou pastvinu, kam mi sestra ráno a k večeru přiváděla jejich čtyři dojnice. Každá kráva měla kolem hlavy a rohů uvázaný provaz, přesně si to už nepředstavím, já jsem ty čtyři provazy držela a pomalu s nimi postupovala. Krávy se celkem klidně pásly pokud nezačalo být horko. To je začali obtěžovat ovádi, krávy se zneklidnily, musela jsem je pomalu dovést k zahradě a křičela jsem na sestru, aby si pro ně přišla. Ona v tu dobu většinou vyklízela chlév nebo chystala krmení pro telata. Večer jsem pásávala až do setmění. To už zase začaly bučet, protože potřebovaly vydojení. Vzpomínám si, že se mi krávy i do provazů nějak zamotaly a já jsem upadla. Naštěstí mě sestra uslyšela a přiběhla mi na pomoc.




Ještě teď mě pojímá hrůza při vzpomínce na svážení sena ze záhumenku. Do sestřina záhumenku patřila i ona pastvina ve svahu. To už měla jen jednu dojnici, proto se tráva nevypásávala, ale sušila na zimní krmení. Na posečení si někoho pozvala, ale na sušení s hráběmi a vidlemi jsem přijížděla ze Straníka já s mým manželem. Seno se nakládalo na vůz žebřiňák až nad ty žebřiny a zatížilo se „pauzem“, což byla tenčí kláda ostrouhaná z kůry. Sestra se postavila k oji, ze stran jsme fůru přidržovali vidlemi a někdo musel obsluhovat „šlajf", brzdu. Sjíždělo se z příkrého kopce k seníku. Ach, oddechli jsme si, když jsme dojeli.

Nejvíce mi však utkvěly v paměti práce při „mlácení traviček“. Koncem 40. a v 50. letech minulého století bylo výnosné pěstování pícních trav na osivo, které se vykupovalo v Rožnově pod Radhoštěm. Plochy, kde se trávy na osivo pěstovaly, musely být bez jakéhokoliv plevele. Jak se toho docílilo bez herbicidů, to už nevím. Mám jen jednu vzpomínku. Jeden pozemek, zřejmě s kyselejší půdou, se zaplevelil šťovíkem. A to sestra mě a moji kamarádku vybavila noži a poručila nám všechen šťovík vyřezat. Jakmile na travách dozrála semena, sekaly se a svazovaly po částech do „panenek“ tak, aby konce trav se semeny byly uprostřed “panenek“. Ty se na poli postavily do řad a po vyschnutí se dovážely do stodoly k mlátičce. Panenky jsem ráda svazovala a stavěla, ale u mlátičky jsem si to „užila“. Z vozu jsem podávala tatínkovi jednotlivé panenky a on je strkal do mlátičky. Pot se z nás lil a prach od mlátičky se na nás lepil. Ale přežili jsme to. Tatínek nebýval nemocný. I ve stáří zůstal samostatný a dožil se 92 let.



Při jednom z našich rozhovorů jste prohlásila, že neuznáváte konvenční zemědělství. Co by se mělo změnit?


Jsem zásadně pro organické zemědělství, které je opakem zemědělství konvenčního. Mám za to, že snaha vytěžit z půdy co nejvíce pro vlastní prospěch souvisí celkově se současnou celospolečenskou bezohlednou touhou mít stále víc a víc hmotných potřeb. Nelíbí se mi agrokomplexy, spojení zemědělství s potravinářským průmyslem, ani dovozy potravin namísto využívání domácí produkce. K přípravě jídel by se měly využívat základní potraviny, omezovat spotřebu polotovarů. Podporovat by se měly menší rodinné farmy, které by dodávaly produkty pro své nejbližší okolí. Před chvílí jsem se dočetla, že u nás přibylo hodně ekofarem převážně v podhorských oblastech, to mě těší...

Nejsme pány nad přírodou a celým světem. Společnost zapomněla na úctu k Božímu dílu. Děti bychom měli učit neplýtvat potravinami a také se trochu uskrovňovat, vážit si práce v zemědělství i dalších oborech a také nelenošit a podle možností pomáhat. K tomu by se měli přidat i rodiče, aby byli příkladem. Pro mne takovým příkladem rodiče byli, i když jsem v mládí s nimi někdy nesouhlasila. Předali mi i křesťanskou víru, se kterou souvisí i vděčnost. Když se mě někdo zeptá, jak sem mám, ráda odpovím: „Ani si to nezasloužím, jak se mám“.



Cyklus rozhovorů Dobří hospodáři je poctou všem, kteří s láskou zachází s půdou i s lidmi a svou vytrvalou prací světu pomáhají navracet řád.

0 zobrazení
hajdyLOVE.png

© 2018 Veronika Hajdyla